Vítejte u pivosaura...

Charles Baudelaire - Květy zla

2. 7. 2006

CHARLES BAUDELAIRE
KVĚTY ZLA

Abel a Kain

Abelův rode, jez, pij, žij si,
Bůh k tobě vlídným zrakem zří,

ty Kainův, který nehodný jsi,
se bahnem plaz a bídně mři!

Abelův rode, Serafinu
tvá oběť pod nos libě čpí!

Ty, Kainův, který smýváš vinu,
skončí se kdy tvé útrapy?

Abelův rode, hleď ty sady!
Tvůj skot a lány jsou sám vděk.

Ty, Kainův, tobě kňučí hlady
jak staré feně žaludek!

Abelův rode, tul se doma
uprostřed svých si břicho hřej!

Ty, Kainův, mrzni, jektej rtoma,
v tmách, šakale, se zimou chvěj!

Abelův rode, množ se s chutí!
Tvé zlato též se množí dál.

Ty, Kainův, dej si zajít chuti,
i kdybys v srdci jak chtěl plál.

Abelův rode, rosteš, žravý,
tak jako lesní štěnice!

Ty, Kainův, vláčej bez únavy
své děti prachem silnice.

Abelův rode, přijde chvíle,
že dodáš mrchou půdě hnůj!

Ty, Kainův, musíš dál v svém díle,
neskončil ještě úkol tvůj!

Abelův rode, vzore ctnosti,
meč zmožen kyjem, hanba ti!

Ty, Kainův, vystup na Výsosti
a svrhni Boha v závrati!

Albatros

Často těm z posádky postačí k taškařici
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch
za lodí, po hořských propastech
klouzající, té pouti lhostejný a vytrvalý druh.
Na prkna paluby ho složí a té chvíle
je z krále azuru jen neohrabanec,
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé,
svěšeny po boku jak cizí těžkou věc.
Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby !
On, krásný nedávno, je k smíchu šeredný !
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny !
Básník má stejný los jak tento kníže mračen,
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout;
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen,
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout.

Beatrice

Nad zžehlou krajinou, kde zeleň je hrst troudu,
jsem jednou naříkal, co je to za přírodu,
a dýku myšlenek, bloudě v tom úpalu
sem a tam, brousil jsem o srdce pomalu,
když se mi nad hlavou zatmí a vítr zvedne
zlověstný obrovský obrovský mrak bouře, za poledne,
a v něm šik démonů, kterým je cizí stud,
neřestných, zvědavých, surových malých zrůd.
Chladně si prohlédli mě, pohled vyměnili,
ze jsem si připadal jak blázen před čumily,
rozchichtali se, smáli se, šuškali,
mrkali na sebe, posunky dělali:

"ta karikatura! prohlédni si ji honem,
je to Hamletův stín a všecko dělá po něm,
taky mu těká zrak a vlají pačesy.
Ten světák, chuděra, má ale móresy,
ta šmíra bez místa! je směšný až to bolí,
jak umělecky si pohrává se svou rolí,
z těch jeho kvílivých písní je všecko paf,
ten dojme potůčků, orlů, cvrčků a trav!
A dokonce i nám, nám starým odborníkům,
chce huhňat tirády, aby nevyšel z cviku?"

Mohl jsem (neboť má pýcha je pohoří
strmící nad křikem běsů a nad bouří)
prostě se nedívat, svou povznesenou hlavu
odvrátit, tu jsem však zahléd v tom vilném davu
- a slunce svítilo, pořád byl bílý den! -
svou kněžnu, která se dívá jak žádná z žen,
a ona s nimi se mé úzkosti jen smála
a občas někoho z nich chlípně polaskala

Cesta

I
Pro dítě zmámené obrázky staré mapy
je vesmír na míru vší jeho žádosti.
Jak je svět veliký v důvěrném světle lampy!
A jak nás překvapí jednou svou malostí!

Tak zrána vyplujem, a mozek ohněm hoří,
srdce nám tíží zášť a touhy hořký plod,
jdem, kolébajíce v lenivém rytmu moří
svůj nekonečný sen na konečnosti vod.

Ten prchá před vlastí, na rtech jen zlořečení,
ten před svou kolébkou, jež nahání mu strach,
a jiní, hvězdáři, tonoucí v očích ženy
před Kirké tyranskou, co zákeřný má pach.

Protože nechtějí být jedno se zvířaty,
zpijí se prostorem, žhoucími nebesy;
mráz, jenž je rozrývá, a slunce, jež je zlatí,
jim setřou polibky, že více neděsí.

Však praví poutníci jsou ti, kdo odplouvají
jenom tak, se srdcem vydaným napospas
vlastnímu osudu, jemuž se nevzpírají,
kdo, aniž vědí proč, řeknou: Pojďme! Je čas!

Ti, jejichž touha je jak oblak utvářena,
kdo sní - jak zelenáč o první palbě děl -
o širých rozkoších, měnivých, beze jména,
o kterých lidský duch nic dosud nezvěděl.

Hopsáme, tančíme tak jako dětské káči;
i ve snech musíme tu děsnou tíhu nést:
Zvědavost trýzní nás a jako můra tlačí
s krutostí Anděla, jenž mrská trsy hvězd.

Podivná štěstěna, jež cíl vždy jinam staví,
nikde ho nevidíš, a všude může být.
Člověk, jejž naděje do konce neunaví,
běží jak šílenec, jen aby našel klid.

Duše je trojstěžník plující k Ikarii.
Z můstku zní volání : "Hleďte! Tam nablízko..."
Hlas z koše, zažehlý plamenem delirií,
řve: "Láska...sláva...štěstí..." K čertu, skalisko!

Každičký ostrůvek, jejž nahlásí nám hlídka,
je jedním z Eldorád slíbených nebesy.
Obraznost v orgiích své prudké vidiny tká,
a s ranním rozbřeskem zří nahé útesy.

Ubohý milenec těch chimérických vlastí!
Ten hledač Amerik, ten matróz opilý!
Dáme ho do želez, svrhnem ho do propastí,
v nichž s každým přeludem se hořkost rozptýlí?

Tak starý vagabund se vleče zapadákem,
nos kdesi u nebe, sní příběh o ráji,
a vidí Kapuu svým okouzleným zrakem
v každičkém brlohu, kde svíčky blikají.

III

Úchvatní poutníci! Ach kolik epopejí
čtem v očích hlubokých jak mořské krátery!
Otevřte skříňky své paměti, kde se skvějí
ty krásné klenoty, hvězdy a étery.

I my chcem bez plachet vyplout do nenávratna!
Stesk našich vězení vězení potěšte v hovoru,
vpište nám do duší, napjatých jako plátna,
své vzácné vzpomínky s obrubou obzorů.

Co vše jste spatřili?

"Hrozivé vodní srázy
a hvězdy; častokrát jsme písky vídali;
a třebas den co den jsem byli blízko zkázy,
neméně nežli zde jsme nudou strádali.

Sluneční nádhera nad fialovou plání
a sláva velkých měst, když slunce zkrvaví,
ze srdcí neklidných vábily odhodlání
vrhnout se do nebe, do jasné záplavy.

Hřmění měst, rozlohy, jež unikají zraku,
nemohly přehlušit tajemné podoby
krajin, jež náhoda odlévá z bílých mraků.
A touha napořád nám hryzla útroby.

Ó touho, nová slast jen posílí tvůj plamen!
Ty strome prastarý, rozkoší živený,
i když tvou kůru čas zatvrdil jako kámen,
dál blíže slunci se vzpínáš rameny.

Což budeš stále růst, ty strome vítězící
nad klidem cypřišů? - Pro vaši tesknotu
a dravost vašich alb však načrtli jsme skici,
které vás potěší, ctitelé exotů.

My šli jsme pozdravit idoly, jejich chrámy,
paláce ztopené v zářivé nádheře
a trůny, jejichž lesk a hvězdné drahokamy
by byly zhoubným snem pro vaše bankéře;

báječné oděvy, jež lidské oči zpijí,
ženy, jež bílý chrup si rady začerní,
a moudré kejklíře s krajtami kolem šíjí."

Dál, povězte co dál?

"Ó bratři dotěrní!

Nuže to podstatné: kamkoli střelka bludná
nás vedla, do tváří nám hleděl bez studu
on, nesmrtelný hřích, a tatáž scéna nudná
se hrála na stupních žebříku Osudu:

hle, žena, pyšná, hloupá, v sebe zahleděná,
jejíž ret ani smích, ani hnus nezvlní;
muž, otrok-despota, jenž padá na kolena
před zlatou škraboškou, lačný a smyslný;

sténání nevinných a jásot těch, kdo vraždí;
pach krve, který je kořením orgií;
jed moci královské, jež pomatence dráždí;
lid líbající knutu, jež ho dobíjí;

falešní proroci chtějící vnutit nebi
sví víry, podobné té naší; světice,
jimž rozkoš působí žíněný šat a hřeby
tak jako změkčilcům podušky a ložnice;

žvanivé lidstvo, jež svým géniem se zpíjí
a jehož bláznovství je stále při chuti,
křičící na Boha v zběsilé agónii:
Ó ty mně podobný, můj pane, klnu ti!

A ti, kdo uprchli Osudu z jeho stáda,
milenci Šílenství, již s gestem vyhnance
v hlubinách opia našli svá Eldoráda.
- To světa celého je věčná bilance."

VII.

Jak hořké poznání je plodem putování!
Náš jednotvárný svět, malý a neměnný,
dnes, včera, nazítří týmž obrazem nás zraní:
jsme studnou úděsu v sahaře zhnusení.

Zůstat či odejet? Zůstaňte, můžete-li,
a ty, kdo musíš jeď! Ten prchá do dáli,
a ten by se rád skryl bdělému nepříteli,
Času! Jsou běženci, kterým je pomalý

i vagón nebo loď, prchají plní hrůzy
před gladiátorem, jenž vrhl již svou síť,
jak apoštolové, jak bludný Žid; a druzí
jej v lůně kolébek dovedli zardousit.

Až nohu na šíji nakonec položí nám,
dál doufat budeme a volat: "Kupředu!"
Jako když před léty jsme odplouvali k Čínám,
zas vlasy ve větru a dálku v pohledu

na moře Temnoty spustíme škuner vratký
a jako poprvé nám srdce bude bít.
Slyšte ten tichý hlas, truchlivý, ale sladký,
jak vábí: "Tudy! vy, kdo chcete okusit

voňavý Lotos! Zde nalezne srdce bědné,
jež stále hladoví, ovoce úžasné!
Pojďte se opojit mdlou něhou odpoledne,
nachovím obzorem, jenž nikdy nehasne!"

Ten přízrak hovoří důvěrně známou řečí.
A ruce Pyladů již kynou zpovzdáli.
"Pluj ke své Elektře, jež chorá srdce léčí,"
praví ta, které jsme kolena líbali.

VIII

Vzhůru! Je čas, ó Smrti, starý kapitáne!
Ta země nudí nás, zvedněme kotvu už!
V těch srdcích, která znáš, nám jasný oheň plane,
ač moře s oblohou jsou černé jako tuš.

S tvým jedem horoucím nám síla do žil vtekla!
Než mozky sžehne žár, tak ještě jedenkrát
až na dno propasti, ať do Nebe či Pekla!
až na dno neznáma, kde nové čeká snad

Destrukce

Mám Ďábla po boku, pořád vím, že tu je,
jak nehmatatelný vzduch kolem mne se plouhá,
polykám, dýchám ho, plíce mi spaluje,
to od něho je ta věčná a hříšná touha.

A někdy, neboť zná mou lásku k Umění,
vtělí se do ženy a řekne: já tě svedu,
a pod záminkami, jež stokrát obmění,
vede mě svatoušek, k návyku hnusných jedů.

A tak mě odvádí od Boha do pouští,
kde dech mi selhává a síla opouští,
kde pláně Nudy se táhnou na všecky strany;

staví mi před oči, jež nechápou co chce,
ty hadry zbrocené, ty otevřené rány
a zakrvácené nástroje Destrukce

Epigraf na odsouzenou knihu

Čtenáři, zjihlý, bukolický,
prosťáčku, který znáš svou mez,
zahoď tu knihu, v níž je běs,
rujný, teskný i satanický.

Nevzal-li tě v svůj rétorický
výcvik sám Satan, lstivý kněz,
nepochopíš nic ani dnes,
řekneš : hysterka je jak vždycky.

Nehrozí-li ti svůdný pád,
jdi k strži, pohleď, co dno tají,
čti mě, snaž se mne milovat;

duše bloudící strastmi k ráji,
lituj mě, nejvíc cestou tam !
...Jestli ne, já tě proklínám

Já v duchu stále zřím

Já v duchu stále zřím tu vilku na předměstí,
náš milý bílý dům, ač malý, plný štěstí,
sádrovou Venuši a starou Pomonu,
svou nahost halící do houště záhonu,
a slunce, které se tak oslnivě lesklo,
když večer za oknem se dívávalo přes sklo,
jak oko dokořán na nebi všetečném,
na naše večeře, za kterých mlčel jsem,
svou září svícovou nám zlatíc za západu
šerkové záclony a prostřený stůl vzadu